Dnes jsem seděla na parapetu a pár opilců (mám hospodu zhruba deset metrů od své panelákové krabice a už je znám jménem a moc se neliší:: „Vo*e, p*co, nalej a drž hu*u") na mě volalo: “Skoč, ať je p*del!”, což mezi námi nenastane nikdy, protože na internetu nejsem od roku 2010, ale 2006 a vím, co vyjde, když člověk sečte zájemce o Novinky.cz s debilem.
... zájemce o Novinky.cz.
Mně vtipnější přišlo, že kdyby nám čtyřem vyndali ledviny, jen ty mé nefrony začnou hořet, jen co uvidí zapalovač. A také, že sedím na parapetu a hulím proto, že jsem celý den bílila pokoj, abych na něj mohla zítra psát japonsky Balakrylem: „Odpusť mi, kočičí bože“, protože, když má moje kotě styl, proč by ho neměl mít celý jeho pokoj (nejsem tak hloupá, abych nepochopila, že člověk nevlastní kočku, ale naopak).
Polibte si zadek, vy samozvaní elitáři. Tahle písnička mě dostane do kolen kdykoliv, a nepotřebuje k tomu někoho, kdo vypadá jako MyScene Doll s PhDr. v oboru rocková muzika.
Dnes jsem seděla na parapetu a pár opilců (mám hospodu zhruba deset metrů od své panelákové krabice a už je znám jménem a moc se neliší:: „Vo*e, p*co, nalej a drž hu*u") na mě volalo: “Skoč, ať je p*del!”, což mezi námi nenastane nikdy, protože na internetu nejsem od roku 2010, ale 2006 a vím, co vyjde, když člověk sečte zájemce o Novinky.cz s debilem.
Zdá se to jako věčnost, kdy jsem napsala poslední příspěvek do blogového světa (pod jakoukoliv internetovou alias, kterou jsem právě měla). 